Dokonalá iluze - James Patterson

Úspěšná právnička a milující matka Nina Bloomová by udělala cokoliv, jen aby ochránila život, který si v New Yorku vybudovala – včetně zatvrzelého lhaní každému, dokonce i dceři, o své minulosti. Když je však nevinný muž obviněn z vraždy, Nině dojde, že nesmí dopustit, aby někdo takový zaplatil za zločiny skutečného vraha.
Úryvek
Rozběhla jsem se, až když jsem byla venku z hotelové haly. Po minutě
jsem přešla do trysku. Funěla jsem prostředkem temné ulice a potila se
jako maratonský běžec, jako akční hrdina snažící se uprchnout před hrozícím
atomovým výbuchem.
Byla jsem rychlá. Maureen byla vysoká blonďatá dlouhonohá chytačka,
Cathy byla malá houževnatá chytačka a já byla štíhlá. A co se týkalo rychlosti,
byla jsem někde mezi těmi dvěma.
V tom okamžiku jsem potřebovala každou špetku své rychlosti, abych
unikla před tím, co jsem zrovna viděla.
Protože to, čeho jsem byla svědkem, nebyl jen konec vztahu s mým přítelem
a přátelství s nejlepší kamarádkou.
Myslím, že by se to dalo nazvat pověstným posledním stéblem.
Můj otec, státní policista v Marylandu, zemřel ve službě, když mi bylo
jedenáct. Všichni otcové jsou výjimeční, samozřejmě, ale ten můj byl skutečně
mimořádná lidská bytost. Tento neobyčejně laskavý, hluboce morální
a nadaný posluchač byl člověkem, na kterého se obraceli pro útěchu a radu
všichni, kdo s ním přišli do styku: spolupracovníci, sousedé, pošťák i zcela
cizí lidé. A o to byla jeho nečekaná smrt ještě víc zdrcující. Mé matce zasadila
krutou ránu. Tato dříve silně věřící abstinentka se dala na pití. Přibrala
čtyřicet kilo a přestala o sebe dbát. Vyvrcholilo to na jaře mého druhého
ročníku na vysoké, když spáchala sebevraždu v tatínkově starém fordu
F-150 za pomoci zahradní hadice.
Maureen s Alexem mi byli oporou při zařizování matčina pohřbu. Protože
jsem neměla žádné sourozence ani blízké příbuzné, byli pro mě víc než jenom
nejlepší přátelé. Stali se jedinou rodinou, která mi zůstala.
Cesta sem na jih byl vlastně Maureenin nápad. Věděla, že se blíží výročí
matčina skonu, a chtěla mě rozveselit. Tohle bylo příliš. Bolest ze zrady, které jsem právě byla svědkem, mě zasáhla
jako demoliční koule. Za běhu jsem se rozplakala. Slzy se mísily s potem
a kapaly mi z brady na pískem pokrytý asfalt a nárty bosých nohou.
Když jsem doběhla na pláž, padla jsem na kolena do písku. Nikdo tam
nebyl, jen já, temný oceán a hvězdná obloha. Ve svých devíti jsem se málem
utopila na pláži v Ocean City. Zachytil mě spodní proud, ale tatínek mě
zachránil.
Dýchala jsem noční vzduch, naslouchala šplíchání vln a cítila se nejosamělejší
a nejzoufalejší v celém životě.
Teď už mě neměl kdo zachránit.